Den první - Noční přejezd, trajekty a návštěva Osla
Je září. Čas mých obvyklých výprav za dobrodružstvím do světa. Letos né za prvním, ani né za posledním :-) Do hledáčku pozornosti se dostala docela neplánovaně část planety, kde žijí trolové, laponci, seveřané, rybáři, abstinenti - zkrátka Norové a Švédi.
Kdo se domnívá, že sousedící země jsou si podobné jako vejce vejci, toho vyvedu mírně z míry. Možná by jste se divili, ale například v Norsku si sever s jihem země moc nerozumí. V podstatě to jsou dva různé světy v jedné zemi. Ale nepředbíhejme, pěkně po pořádku.
Je začátek září. Jedu s velkou krosnou, stanem a menším batohem, plným jídla, přes celou Prahu metrem na Černý most, kde se má sejít sedm statečných na společnou výpravu. Prší, přesto jsem plný optimismu a nadšení z vědomím toho, že budu 15 dní putovat a objevovat neznámé severní končiny naší planety.
Známe to, pokud se sjíždí lidé z více koutů Česka, nikdy to neklapne podle časového rozvrhu, proto si při čekání na některé z posádky dáváme kávu a dokupujeme zapomenuté záležitosti :-) Konečně nás sedm ve složení pěti mužů a dvou žen nabírá směr hranice s Německem a psychicky se připravuje na 16ti hodinový přejezd, včetně dvou trajektů a přejezdu Dánska a kousíčku Švédska do prvního velkého cíle, hlavního města Norska, Osla.
Cesta ubíhá bez komplikací a posádka, kromě spánku a řízení, se i pomalu seznamuje, neb většina se vidí poprvé v životě a možná i naposled. Ano, všichni jsme si řekli - jedeme - přes cestovatelský web. Jen 4 z nás se setkali těsně před odjezdem v jednom pražském pohostinství :-) Nad německým severním pobřeží se začíná rozednívat, když se právě naloďujeme na trajekt mezi Německem a Dánskem. Vítá nás první východ slunka s jasnou oblohou a pro mně dosud neznámé končiny dánské zelené roviny. Nálada díky pěknému počasí si udržuje pohodovou hladinu a my si užíváme druhou jízdu trajektem teď už mířícím na švédské břehy.
Je to tu dámy a pánové, vítejte v severských končinách. Všichni pozorují krajinu svištící kolem auta, když uháníme do Osla, kam dorážíme v podmanivém odpoledni. Parkujeme nedaleko centra u Slottparken a podél trasy místního metra scházíme do centra metropole. A hned si všímáme elektrických přípojek na parkovištích, kterých je tu mraky, protože ve městě se to jen hemží elektromobily. Norská vláda štědře dotuje nákup takových aut a tak je celkem běžné, že potkáváme i velká vozidla značky Tesla, která u nás na silnicích nemíjíme .-) Centrum města je poměrně malé, ale příjemně protkané pěšími zónami a zelení. Obcházíme královský palác, kde právě probíhá přehlídka vojenské gardy pro turisty. Dobře, taky si je fotíme. Procházkou pokračujeme k národnímu divadlu, které určitě stojí za naše cvaknutí v objektivu i s kašnou. Naše kroky směřují k vlakovému nádraží a nábřeží, kde se před námi leskne architektonicky nezvyklá budova, postavená zde na počest pěveckého a tanečního umění - národní opera. Nám se líbí skutečnost, že se můžeme procházet po jejích střešních terasách, záměrně tak vytvořených. To nám dává možnost pohledět na město z výše a vychutnat si barevnou hru mraků a zapadajícího slunka. Naši návštěvu Osla zakončujeme v parku Vigeland, kde obdivujeme známý umělecky sochaný monolit nahých těl. A jako bonus zde nacházíme zvláštní místo, které dává prostorový zážitek lahodící našim uším :-) Za tmy přejíždíme za město k poslední stanici metra, kde je v plánu zakempovat, žel od místních se dovídáme zprávu, která zakazuje nocování v přilehlém parku a tak opouštímě město a nocujeme u místních, často se vyskytujících odpočívadel s horkou vodou.
Den druhý - vodopád Latenfossen a Tysso via Ferrata
Ráno nevypadá zrovna na sluneční den, je skoro zataženo, ale neprší, což je v druhý nepropršenější měsíc v roce na místní krajině, velmi dobrá zpráva. Vydáváme se za dalším našim cílem. Čeká na nás vodopád Latefossen v rekreační oblasti Odda. Cestou více na sever od Osla krajina zdrsňuje. Ubývá osídlení a přibývá krás přírodních .-) Kdo by čekal ve vyspělé zemi, jakou Norsko určitě je, rychlé dálnice, protkané skrz celou zemi, mílý se. V drsných podmínkách severu se za prvé nejezdí rychle. Naše posádka cesty zdolávala zdaleka nejrychleji oproti místním a to nejen díky silnému motoru pod kapotou .-) Za druhé je krajina hornatá, ale né tak, jak známe třeba z Alp, ale svahy jsou tu strmé a rychle klesají přímo do jezer nebo zátočin, které dohromady vytvářejí kouzelnou podívanou, známou nám jako fjordy. Prostě technicky proveditelné by to sice bylo, ale stálo by to obrovské sumy peněz a úsilí. Krom toho se tu na větší vzdálenosti mezi většími městy spíš létá. Ale to jsem trochu odbočil.
Hukot valící se vody, kamený most a pod ním burácející ledová voda. Velká vlhkost a třpytící se skaliska, rozdělující vodopád ve dví. Tak dýchá pozoruhodný vody pád - Latefossen. Dostatečně osvěžení pokračujeme jen o malý kousek dál. Zůstáváme v kraji u Oddy. Máme zde mnoho svých vyhlídnutých zájmů. Počasí se vylepšuje. Odpoledne se chystáme na, pro mně a některé další účastníky výpravy, nové posouvání našich hranic, jak fyzických, tak psychických. Chystáme si sedáky, brzdy, lano, karabiny, helmy. Jdeme si vylézt první norskou feratu.
Feraty, pro ty, co nevědí oč jde, jsou zajištěné cesty ve skalách a těžko přístupných místech v horách. Původně sloužili vojákům v Alpách za války, dnes je to oblíbený adrenalinový sport .-) Pro mně tedy v tu chvíli úplně nová životní zkušenost. Šplháme se do výšin nad jedno z vnitrozemských ramen Hardangernfjordu, blízko města Bergen. Jsou to chvíle, kdy máte pocit, že jste jak orel ve skalách a můžete se rozletět nad krajinou. Zároveň cítíte lehké napětí a adrenalinové látky v těle. Snažíte se soustředit na dech a moc nemyslíte na to, že vás drží lano a držíte se něčeho podobného, jako je železný žebřík na komín nebo po metru odměřených kolíků, kterými je provlečeno lano na kterém jste upnutí. Díky všem sedmi statečným, kteří se navzájem podporují a hecují při výstupu, si nakonec dovolím i pohledy pod sebe na fjord v celé jeho úžasnosti. Na vrcholu feratové cesty vstřebáváme nové dojmy a máme radost z vydařeného výstupu. Dáváme první vrcholovku, což je v našem případě pivo a něco energetického na zub. Společné foto a podívaná do údolí. Je nám fajn a krásně unavení rozbíjíme stany na prostranství hned nad vodou fjordu u tunelu. Skvělé místo, těšíme se na další den.
Třetí den - Trolltunga
Třetí den máme jen jeden cíl - Trolí jazyk. A je to pořádná porce na den, zvlášť, když přidáme ještě feratovou cestu. Máme však z čeho čerpat. Jednak máme fajné a vydatné snídaně a večeře díky balíčkům od Travellunch a Expresmenu a též čerpáme z východů slunečních, protože nám počasí a všichni, co při nás stojí mezi nebem a zemí, přejí. Bereme vybavení na skálu a dobroty na celý den do batohů a krájíme si cestu podél ledovcového jezera Ringedalsvatnet. Kocháme se přírodou, neboť cesta je pro nás rovinatá a ozářená slunečními paprsky. Sbíráme obrázky do našich fotopřístrojů .-) Přicházíme k místu, kde nastupuje ferata.
Zpočátku pomalu stoupáme lesem od jezera ke kamenité planině, kde se v době tání valí voda do jezera nejrůznějšími cestičkami skrz nekonečné pole omílaného kamení. Tudy si prodíráme cestu ke skále i my, jenže směřujeme stále nahoru. Není snadné vytyčit správnou trasu. Feraty tu nejsou hojně objevovány a mapovány. Ti co znají trasu podrobně, si za to nechávají dobře zaplatit, včetně provedení a zapůjčení výstroje. Pokud se tedy budete chystat na podobnou akci, mějte na paměti, že veškeré podklady si musíte sehnat sami. A na internetu moc k nalezení nejsou. Norové si informace v našem případě docela hlídají, aby mohli turisty řádně kasírovat.
Konečně přicházíme k úpatí skály u které se upínáme do lan. Hurááá na vrchol :-) Včerejší ferata nebyla zase tak obtížná, ale na seznámení s celkovým dojmem ze zajištěných cest to bohatě stačí. Dnes jsme posouvali hranice dál a bylo to znát fyzicky i psychicky. Držela nás opět vzájemná podpora a tak se napětí a bušení srdce střídalo s pocity euforického štěstí z toho, co právě zažíváme a co můžeme vstřebávat jako zážitek. Je tu vrchol, ne počkat. Kde je jazyk. Aha, ještě nám pár stovek metrů zbývá po hřebeni, takže se k natěšenému místu přibližujeme již s odpočinkem procházkovým tempem. Tam. Tam už je vidět. Je ale nějaký malý. Jsme v jeho těsné blízkosti a no, už není tak malý Trolltunga jeden:-)
Dáváme si naší vrcholovku a čekáme, než se na jazyku uvolní místo k focení, protože tu nejsme sami. I v době mimo sezónu si sem našlo cestu pár dalších turistů, kteří na rozdíl od nás ale zvolili turistickou trasu. Vychutnáváme parádní pohledy z trolího jazyka na ledovcové jezero a přitom nacházíme malého schovaného trola. No vážně, byl tam! Sice jako hračka, ale radost byla stejná, jako by nám sám živý mával .-) Pobyt na jazyku končí a my se vracíme zpět turistickou cestou, kde nám sluneční svit vybarvuje kolorit místní fauny. Je to paráda! Úchvatná podívaná, kterou vstřebáváme všemi smysly. Večer pak trávíme na stejném tábořišti, kde si rozděláváme i oheň a většina zkouší studenou fjordovou vodu a koupe se v ní :-) Těšíme se, co přinese další den. A není to nic malého. Z druhé strany fjordu už nás očekává ledovec. Dobrou noc.
Čtvrtý den - Národní park Folgenfonna a ledovec Buerbreen
Možná vás překvapím, ale druhý nejpropršenější měsíc v Norsku nás opět vítá do nového dne sluncem :-) A dává nám potřebnou energii a duševní pohodu na další náročný celodenní výstup. Tak tedy vstříc ledovému království u Oddy. U parkoviště se naše zraky upínají k parádě v podobě hušící ledovcové skalicově modré vody, padající ve slušné kinetické energii. Nechtěl bych tam zahučet :-) Z našeho výchozího bodu lze dojít pod ledovec v rámci údolí a tedy nenáročně. To však sedm statečných rázně odmítlo již při plánování a tak stoupáme lesem strmými pěšinami. Jakmile začnou stromy ustupovat nízkému porostu ve větší výšce, naše tempo se razantně sníží téměř na nulovou rychlost. Co se to děje? Že by neprostupné překážky?
Ale kdeže...Borůvky nás zastavily! Hltáme jednu za druhou. Panečku to je dobrota. Ještě tuhle a tam tu a tahle je veliká. Nemůžeme se jich nabažit. Je to velký dar na naší cestě k vrcholu ledovce. Jen s velkým povzdychem opouštíme borůvkové nadělení, ale záhy nás pohltí barevný koberec, tak jedinečný pro horské oblasti Norska, díky hojnosti dešťů a přirozených přírodních cyklů, které člověk zdejší nijak nenarušuje. Jenže to je teprve začátek přírodních skvostů zabalených do podzimních barev rozsvícených ze sluníčka. O něco výše vidíme oděrky od ledoce, no takové louže, pořádně hluboké. Skupina malých jezírek je nám servírována jako příloha ke spodnímu ledovcovému jezeru Sandvevatnet, před Oddou, společně v travnaté nadýchané šlehačce, která hýčká naše nohy jako jarní čerstvá tráva s rosou a bylinkami. Podívejte se radujícímu se miminku do rozzářených očí, aby jste měli stejný pocit jako my v tu chvíli.
Stále stoupáme a síly už ubývají, jenže to nejlepší je nám teprve nachystáno. Může být vlastně ještě něco lepšího, než bylo popsáno výše? Ano může. To když se nám odkryje samotný ledovec Buarbreen v celé své majestátnosti. Wau, to je pecka. Úplně něco nového, obrovského a tak na dosah ruky. Dáváme svou zaslouženou vrcholovku a společné vysmáté foto :-) A chystáme se...
Ne na sestup, ale na ledovec .-) Vzali jsme si sebou mačky, cepy, lano, helmy a sluneční brýle - nezbytné věci, pokud se chcete projít po ledových stěnách. Uvázaní jeden ke druhému jako ve školní družině našlapujeme za nejzkušenějšíma ve dvou skupinkách s cílem přiblížit se ledovcovým průrvám a nahlédnout tak do života ledovce. Při cestě probíhá vše dobře. Všichni dělají co mají až na...no až na mě :-) Svojí malou neopatrností jsem stoupnul na ledovcový předěl, který se pod mou vahou zhroutil a moje levá noha byla ta tam!
Teda tam uvízlá v ledovci. Je to tak rychlý okamžik, že nestačíte ani polknout situaci .-) Díky našemu společnému lanu má skupinka už ví, že jsem si šlápl vedle a vůdce naší smečky mi přichází napomoc, neb se mi nedaří zaklíněnou nohu s pomocí svých sil dostat na denní světlo. Malinko vypjatá situace se po chvíli uklidní, když je má noha úspěšně vyhrabána a může bez úhony se zbytkem mého těla pokračovat dále. Aby si užili i ostatní, vedou nás naši zkušení ledo-borci blíž k rozekleným průrvám a v bezpečných místech hopsáme s mačkami a cepíny z jedné strany na druhou. Při zpáteční ledové procházce pro velký úspěch ještě skákání opakujeme na adrenalinovějším místě. A někteří do toho jdou úplně naplno. Vidíme krásné skoky a pružné záseky do stěn ledovce .-) Při sestupu sbíráme zbylé borůvky a již v šeru docházíme k autu. Byl to báječný den, který zakončujeme naposledy na našem výtečném tábořišti.
Pátý den - burácející vodopád Voringfossen a odpočinkový den
Našim plánům rozumělo i počasí a protože jsme pátý den trávili spíše v autě, mohlo se klidně rozpršet, což se také stalo. Ne nijak výrazně, ale včerejší den bychom si za takových podmínek neužili tak pestře, jako za deště. Máme před sebou poměrně dlouhý přejezd do města Kristiansund. Čeká nás zdolání 569 kilometrů, které si však rozdělíme do dvou dní. Za ne zrovna příznivého počasí nám to ale moc nevadilo a čas trávený v autě jsme si krátili třeba pohádkami Pata a Mata :-) Cestou nás zaujala malebná krajina s typickými červenými domy, vysutý most nebo kruhový objezd s modrou září v tunelu .-) Zajímavá zastávka toho dne je procházka k vodopádu v mlžném oparu a burácejích hektolitrů vody. Užíváme si pořádnou dávku vlhkosti. Cesta je čím dál mokřejší a ještě se přidávají kluzké kameny. Jeden dává pozor na druhého, aby se nikdo neomlátil při pádu na kamení nebo do vody tekoucí z vodopádu.
Přicházíme k houpacímu mostu, kde už je krásný, no spíše mlžný pohled na vodopád Voringfossen v deštivém oparu. Trochu se zahoupáme a na druhé straně v nejbližším možném bodě u vodopádu dáváme skupinové foto a svačinu.
Naše putování míří zvolna do večera a do hor, kde si na náhorní planině vybíráme místo ke stanování. Ale ještě před tím...
To jsou tažné saně a psi! Potkáváme se s čvičiteli jízdy s psím spřežením. Zatímco my čekáme, než déšť trochu ustane, psí smečky se kolem nás prohánějí i s jejich pány a nikomu nevadí, že je nevlídno. Pak už nás míjejí občas kamioňáci a my usínáme.
Šestý den - dosažení nejsevernějšího bodu výpravy - Kristiansund a Atlantic road
Ráno počasí není lepší a tak nás déšť a oblačnost provází dál. Užíváme si vlnitou cestu a dalo by se říci ledovcovou silnici 51, protínající obrovské ledovcové plochy všude kolem nás. Míjíme jotunhemský národní park, když se den přehupuje do své druhé půle.
V pozdním odpoledni ustupují fjordové hory, aby nám odkryly ostrovy, na kterých se rozkládá Kristiansund a dalo nám nahlédnout na širý obzor norského moře. Parkujeme a jdeme se projít do města, ale i do místního parku a necháme si poradit od místních mladých slečen, kde že se tu dá dobře najíst za křesťanský peníz. Počasí je oblačné a neprší, takže i vysvitává slunce. Ideální na návštěvu města. Hladoví si vybíráme místní rychlé občerstvení s pizzou a kupujeme společně dvě velké. Jedna přijde bratru na 80 korun, ale ne českých, nýbrž norských. Takže si vynásobte částku 3,4 krát a jste na svých. Ještě jsme chtěli karton piv, ale v místním supermarketu nám alkohol po šesté večer jaksi odmítají prodat :-) No mají to tu s alkoholem těžké seveřané. Naštěstí lovíme s auta nějaké zásoby a tak si dáváme dohromady i dvě plechovky piva a pohoršujeme veřejně svými zvyklostmi u mola okolí, ale... nám to vůbec nevadí a dáváme si do nosu, tedy do pusy .-)
Po návštěvě města nás čeká projížďka po místní Atlantic road. Jestli jste se právě poctivě podívali odkazem do mapy kde jsme, vidíte silnici v moři. A tak tomu i ve skutečnosti je. Z jedné strany záliv, z druhé otevřené moře. A jedeme. Možná to lze připodobnit k horské dráze, kde kolem vás nic není jen prostor vyplněný nebem. když jste zrovna vzhůru :-) My jsme na střeše auta neskončili a nejeli zas tak rychle, abychom to mohli srovnat. I tak je to nevšední zážitek. A co víc. Našli jsme na zdejších malých ostrůvcích, které tato speciální silnice spojuje i místo k přespání a to se ví...
Šli jsme se vykoupat do moře na soukromou pláž u sezóního domku a měli jsme tam i pohovku. Tak hezky nám to někdo nachystal .-) Zítřek je pro nás opět náročnější den. Usínáme s nedočkavou zvědavostí dalších cílů - vyhlídka Hyskjet, trolí stezka a nejdelší feratový most v Evropě. Dobrou noc.
Sedmý den - Trolí cesta, vyhlídka Hyskjet a městečko Geiranger
Den je oblačný, ale neprší. Jedeme vstříc trolí cestě. Dostáváme se do velkého údolí. S obou stran nás začínájí svírat vysoké hřebeny drsných norských hor. Zastavujeme u stěny vypínající se do nebeských výšin. Tady si užívají horolezci na skvěle ploché skále. Zastavují se tu i američtí turisté a tak raději prcháme dál do uzavírajícího se údolí. Už se to před námi klikatí. Fotíme ze spodu klikatící se silnici a stoupající na hřeben hor. Počasí je už celkem fajn a když vystoupáme na hřeben trolím způsobem, můžeme na vyhlídkách shlížet do velkého údolí a v dálce vidět prosvítající slunce z poza mraků. Čekáme při tom na našeho kapitána výpravy, který si trolí stoupání dal klusmo po svých :-)
Jsme v kraji plném tunelů a fjordů, takže silnice jsou tu občas utnuty břehy a spojení je jedině trajektem. Několikrát jsme se nalodili i my. Začínáme klesat.
A je to překrásné klesání k jednomu z nejkrásnějších ramen fjordu Storjorden. Zastavujeme u vyhlídky Hyskjet a naše oči se opět pasou tou božskou scenérií, při které klesají sluneční paprsky z mraků přímo do hlubin fjordu a osvětlují jeho nejrůznější zákoutí. To je panečku parády. Tohle člověk v hypermarketu nebo v kanceláři nezažije .-) To už je však odpoledne a my se procházíme po molu v malém městečku Geiranger, kam v sezóně míří i velké zaoceánské lodě. Fotíme se s velkým trolem a kupujeme suvenýry. Ještě ale spěcháme dál. Naše dnešní konečná je městečko Loen u dalšího ramene fjordu, kam přijíždíme za deště a za šera.
Osmý den - Via Ferrata Loen
Počasí nám od včerejšího večera přešlo na režim "hnusně" a tak první půli dne trávíme v autě nebo v obchodě u poštovního koutku s kávou z automatu. Je tu zásuvka a tak si někteří dobýjejí své našlapané fotopřístroje. Došlo i na Pata a Mata. Ale udělali jsme objev. V zapadlém malém severském městě Loen koupíte bezproblémů české potraviny, jen né za české peníze. Kupujeme tedy nějaké sušenky a zkoušíme se dopátrat něco z informací o místní feratě. Zdejší podnikatelé si však své informace chrání a nechávají si je pro sebe. Po obědě se počasí konečně začíná umoudřovat a kapitán výpravy rozhoduje, že stojí za to ještě vyrazit na náš výstup.
Jenže to ještě netušíme, do čeho se právě pouštíme. Chvíli nám trvá než najdeme začátek a nástup na feratu, ale díky domorodcům jsme úspěšní :-) Odpočatí jsme se drali na výstup a šlo to, šlo... Než přišli první převisy a mokrá kluzká skála. To nám bralo hodně sil. Naše tempo při stoupání klesalo :-) V polovině výstupu už si méně zkušení sahali na své limity. A to byl pravý čas našeho kapitána. Jestli se stále ptáte, kdo to je, tak tedy prozradím, že se jmenuje Tomáš Goláň. Hecovali jsme se ale navzájem všichni. Po dlouhém čekání za deště to nikdo nechtěl vzdát. A konec konců, cesta zpět je na zajištěných cestách mnohdy náročnější než cesta vzhůru. Světla a sil už zbývalo málo, když jsme měli na dosah vytoužený feratový most.
Vypětí ve svalech teď střídá vypětí ze strachu z výšek. Pod námi je propast jak na Macoše, z jedné skály na druhou napjatá lana a asi podobně úzká plošina na nohy, jako okraj našich chodníků. Srdce bijou a postupně zdoláváme podle svých možností mostní vzdálenost. Někdo po něm přeběhne, jiný jde krůček po krůčku, jako třeba já :-) Na druhé straně na nás čeká první odměna. Skrz mračno prosvítá oranžová záře a rozsvicuje hladinu fjordu pod námi. Famózní podívaná. Jsme vůbec ještě na našem světě?
Vracíme se zpět na původní stranu mostu a zdoláváme posledních pár desítek metrů feraty. Uf. To byl výdej energie. Slunce se rozloučilo a štafetu na obloze převzal měsíc, který právě stoupá nad protější horou, jako by tu snad měl svou skrýš. To je pro nás další odměna. Při pohledu na měsícem ozářenou krajinu snad ani nedýcháme. Nebo, že bychom ještě stále nemohli popadnout dech po náročném výstupu? Asi obojí :-)
Teď jen jak se dostat dolů do údolí. Zvažujeme možnost slanění po stejné cestě, jakou jsme se dostali na vrchol, ale to se nám moc nechce. Feratu jsme si užili až na kosti .-) Jdeme tedy z rozvícenými čelovkami po hřebeni a hledáme cestu, která by nás svedla k fjordu. Dva stateční, kteří měli ještě dostatek sil se vydali na cestu dřív a ušetřili nám síly, když zašli pro auto na výchozím bodě a dojeli pro nás do vedlejší vesnice. Osmý den byl dlouhý, ke spánku se ukládáme až po půlnoci a ráno zase v 7 hodin vstávat :-) Jo mimochodem, většina z nás, co nestuduje, je právě na dovolené .-)
Devátý den - výstup na nejvyšší horu Norska - Galdhopiggen
Možná si právě říkáte, že by to chtělo po tak náročném dni zase trochu zvolnit a mít odpočinkový den. Ne u sedmi statečných. Devátý den nás čeká majestátní hora s ledovcem, která je zároveň i nejvyšší horou severských zemí. A protože síly mezi nebem a zemí jsou milostivé, když požádáte a jste vděční, je ráno jak vymalované. Stoupáme, zatím autem, na výchozí parkoviště. Stoupáme a pod námi se líně válejí bílá oblaka vysící nad údolími. Moc pěkné. Určitě mi dáte za pravdu vy všichni, co jste se někdy dostali nad mraky na horách a vychutnávali horské slunce a modré nebe, kam se podíváš. Na parkovišti se vyzbrojujeme na ledovec a přesto, že je kolem nás sníh, je nám horko. Tím spíš, když začínáme stoupat po štěrkovité cestě k ledovcovému vrcholku hory. Je tu pro nás nezvykle živo.
Dokonce s námi jdou i děti školou povinné. Výstup na vrchol bude tedy hračkou :-) Před vrcholem Galdhopiggenu nás vítá ledovcové pole a my se opět vážeme lanem k sobě. Cestou po ledovci zjišťujeme, že není třeba mít přehnané obavy. Tady si adrenalinu moc neužijeme. Je dobře, že už máme jeden ledovec zažitý. Přesto nám poslední část výstupu dává zabrat a i když už nejdeme po ledovci, je třeba dávat pozor, abychom nezažili sice velkolepý, ale poslední volný pád .-) Dobíváme vrchol! Je tu naše vrcholovka! A panoramatická eufórie. 360-ti stupňový pohled široko daleko! Všechno máme na dlani. Je to podívaná, která nikdy neomrzí, přestože jste omrzlí .-) Scházíme k parkovišti stejnou cestou a těšíme se na oblíbenou část dne - odpočinek a vydatná večeře. U parkoviště však ještě neodolám horké sprše, bohužel placené a vychlazenému pivu - nejdražšímu, které jsem si kdy koupil .-) Ať žije bohatý norský národ.
Desátý den - národní park Rondane - den první
Naše putování po severských zemích se nezaměřovalo výhradně na přírodní scenérie. Kromě měst a adrenalinovějších zážitků, o kterých jsem se zmínil, jsme chtěli poznat i trochu té kultury, nahlédnout do života seveřanů a nebo vidět živě soby. Následující dny nám z oněch vypsaných oblastí vypověděly více .-) V tu dobu padlo též rozhodnutí jednoho ze statečných opustit nás na dva dny a jít poznat více kulturu zdejších měst a život Norů. Tak se loučíme s druhým Tomášem, který jde stopovat do známého olympijského města Lillehammeru. Za dva dny ahoj :-) Dva dny na jednom místě? Ano, poznání nejstaršího norského národního parku Rondane je tak na 14 dní, protože jeho rozloha je neuvěřitelných 963 km čtverečných! My jsme si na to dali dva dny :-)
A trochu jinak, než předchozí dny. Tentokrát se balíme na dvoudenní pochod s nocováním přímo v parku. Vycházíme z docela velkého parkoviště, kde si můžeme půjčit i jízdní kola, což nás trochu v nadmořské výšce 1500 metrů překvapuje, stejně jako dlouhá táhlá asfaltová rovina vedoucí od parkoviště k první horské chatě. Ale to je prostě Norsko .-) Přicházíme k horské chatě u jezera s veškerým zázemím, včetně jídelny a ubytování a lodí. Lodí, kterou jsme se chtěli po jezeru projet, ale bylo nám řečeno, že v září tu plují jen o víkendech. Dnes je čtvrtek.
Nevadí, dáváme svačinu, díváme se do mapy, jaký okruh jít a vydáváme se na tůru s batožinou. Náš plán je projít skrz nejvyšší hory parku na druhou stranu, kde se nachází další chata a od ní pak okolo hor se vrátit k první chatě s přespáním na cestě. Obejít takové hory pro nás znamená zmáknout během dvou dní zhruba 35 km. Cesta nás přivádí k malebnému horskému jezeru a útulnému přírodnímu tábořišti. Je tu posezení, ohniště, nějaké další stany (asi tak dva pro ty z vás, co si představili stanové městečko :-)) a přívětivá písečná pláž. Jeden by se i vykoupal, kdyby nebral na zřetel výšku v horách a ledovou vodu v jezerech .-) Máme za sebou tak 8 km a protože by nás čekala příští den neúnosná dávka cesty, rozhodujeme se ještě pokračovat dál, i když se nám tu moc líbí. Stany rozbíjíme za dalších zhruba 5 km, kdy už se hlásí noční obloha. Jsme na rozsáhlé planině na úpatí jezera. Dost fouká studený vítr. Zahříváme se večeří a na dobrou noc si dáváme promítání hvězdné noční oblohy .-)
Jedenáctý den - park Randane a návštěva v norském karavanu
Ráno druhý den si užíváme už po několikáté báječný východ slunka, balíme a pokračujeme v naší cestě k druhé horské chatě. Vyhlížíme soby, prý by se tu měli vyskytovat, žel žádného nevidíme. O kousek dál si užíváme přítomnost mladých břízek a překročení divoké horské řeky. Vdáli už vidíme chatu. Čas oběda. Ochutnáváme i místní docela levné kafe. Stojí nás 20 Noků, jak se říká norským korunám .-) Kapitán se dává do řeči s místní obsluhou a dozvídá se třeba, že člověk pracující zde na horské chatě tu i přebývá celou sezónu, tedy od dubna do září. Právě začínající víkend je ten poslední v sezóně a obsluhující pán se už těší domů a za rodinou. Nevykazuje ale známky vězně, který je tu zavřený půl roku. Je v pohodě. Je rád, že se něco děje a může pokecat. Po nabrání sil zvedáme kotvy směr první chata a parkoviště. Cesta ubíhá celkem svižně a v poslední čtvrtině pochodu se rozhodujeme zkrátit si cestu vedlejší trasou. Jen je potřeba přeskočit potok, což se někomu daří dobře, někomu hůře a tak si namáčím nohu .-) Začínáme potkávat více lidí. No jo, je pátek.
Vzdáleně míjíme první chatu a cílovou asfaltovou rovinu jsem nasadil drsné tempo :-) Doslova utíkám ostatním z dohledu. Prostě jsem najednou měl chuť jít rychle .-) A vyhecoval jsem evidentně i ostatní, protože v cíli jsem na ostatní čekal poměrně kratší dobu, než byl předpoklad. To už je večer a cože? Parkoviště plné aut? Norové berou park útokem .-)
Mají totiž v oblibě přijed se sem vyvenčit na celý víkend. Večer si půjčí kola, dojedou na nejbližší chatu, tam přenocují, poté se vydají na druhou chatu. Tam opět přenocují a v neděli zase domů za povinostma .-) Už chápu, proč tu mají jízdní kola a velké parkoviště :-) I my chceme vyrazit do údolí pro Tomáše, který už na nás čeká navrátivší se z Lillehammeru. Ale ouha...
Auto nejde nastartovat! Vypadá to na slabou baterii. Zkoumáme, proč by se vybila a přicházíme na zapomenutou zapnutou ledničku, která je celou dobu pobytu v parku v provozu. Porozhlížíme se tedy po parkovišti, kdo by nám mohl z té brindy pomoci a v hledáčku nám uvízne jeden z místních karavanů. Jejich obyvateli jsou starší pár norů, kteří jsou ochotní a tak propojujeme baterie aut. Ale ani po čtvrt hodině se nám nedaří dát impuls našemu silnému dvoulitru. Kapitán rozhodne dát tomu čas na dobití a tak jsme zvání do karavanu mezi usměvavý pár.
Dostáváme k ochutnání jejich víno, kávu, sušenky a místní specialitu - karamelizovaný sýr. Je nám společně moc fajn, když je čas k opětovné zkoušce startu a...
A nic! Situace začíná být vážná, ale s chladnou rozvahou zkoušíme rozběhnout motor roztlačením i přesto, že se to u našeho typu auta nemá provádět :-) Chvíle napjetí, škyt a nic! Nevzdáme to. Ještě další pokus. Škyt, cuk, škyt. Áááá. Slyšíme otáčky motoru, konečně! Všichni s velkou radostí nasedáme a rychle do údolí, aniž jsme se s Nory pořádně rozloučili. To nám záhy dochází. Obracíme a zastavujeme opět u karavanu. Norský pár už se pomalu ukládá ke spánku, když ho samou radostí burcujeme, aby se s námi společně vyfotili. Ještě jednou děkujeme, loučíme se a na oplátku něco málo darujeme ze svých zásob. Teď už rychle za Tomem, který už byl smířen s tím, že přespí na nádraží v městečku, kde jsme měli sraz .-)
Přesto, že je již pozdě večer, měníme plány a vyrážíme na cestu směr Švédsko, abychom za jízdy dobili naší baterii. Musíme ještě tak hodinu dvě jet. Už jsme ale unavení. Děláme zastávku na odpočívadle několik kilometrů za Lillehammerem. Tomáš nám vypráví své zážitky z prohlídky města a místního koloritu, o návštěvách v restauracích, o tom jak spal u skokanského můstku ve stanu a nebo o vyprávění z úst stopnutých norů o jejich životech.
Zdá se, že už nás dnes nic nečeká, jen potřebný spánek. Najednou zpozoruji divnou mlhu na noční obloze. Podívejte se všichni na oblohu. To vypadá jako... jako polární záře! Zpočátku se nikomu moc nechce uvěřit, že by i takhle relativně nízko bylo možné pozorovat polární záři. Jak se však mlha vybarvuje do nazelenalého, hedvábného, průsvitného, měnícího se tvaru, nikdo už nepochybuje. Je to opravdická polární záááře! Pecka děcka! Norsko se s námi loučí tím nejlepším esem v rukávu .-) Děkujeme.
Dvanáctý den - město Mora, medvědí zoo park Orsa Rovdjurspark a nejdelší jezerní molo
Probuzení v borovicovitém háji už ve Švédku. Slunce svítí, svítí nad hlavou. Snídáme u jednoho z mnoha desítek jezer. No spíš to připomíná rybník brčálník, ale pro naší hygienu postačí :-) Zajímá nás městečko Mora, kde se v informacích pro turisty pídíme po tom, jak se dostat do známého parku s medvědy. Mora je příjemné malé město u jezera. Jak jinak. Romantické duše by si tu přišly na své. V centru města na pěších zónách pulzuje v sobotním dopoledni život obyvatel, panuje příjemná atmosféra. Tady bych se klidně na nějakou dobu upíchl, říkám si.
Máme informace, takže nasedáme do auta a zadáváme do navigace lokalitu Orsa Gronklitt, nedaleko odtud a těšíme se na medvědy. Za park platíme poměrně vysokou částku - asi 20 švédských korun. Proto naše statečné ženy zůstávají na parkovišti před parkem a čekají, než si jej projdeme. Park na nás působí hodně jako zoo. Doufali jsme v něco autentičtějšího. Vidíme, že můžeme být přítomni krmení šelem, jako jsou rysy, takže se přidáváme ke skupince dalších návštěvníků. Pečovatelka při házení masa zvířatům vykládá o jejich způsobu života. Stoupáme k medvědí zóně a necháváme se unést hrou mladých medvíďat .-) Nad nimi pak nacházíme dokola chodícího leoparda. Je možné pozorovat zdejší ráz krajiny z pěkných vyhlídek.
Ztáčíme se ke vstupu do parku a hledáme lední medvědy. Ve chvíli, kdy už to vzdáváme, jednoho lenivého ve vodě nacházíme. Park už zavírá a tak spěcháme ještě na krmení vlků, kde se setkáváme se stejnou ošetřovatelkou a posloucháme další výklad. Co nás zaujalo nejvíce, byl fakt, že všichni ošetřovatelé tu jezdí na skvělých čtyřkolkách .-) Jinak byla návštěva parku spíše zklamáním. Mohli jsme se sice dozvědět v přilehlém muzeu o historii místa a životě zdejších obyvatel přírody i o kmenech, co tu žili, podívat se na videa, ale to už naše celkové dojmy moc nevylepšilo.
Opouštíme divokou zvěř a vracíme se přes Moru a dál do města Rattvik, projít se po nejdelším jezerním molu v Evropě. Parkujeme skoro u mola, stačí přejít vlakovou trať a už si to kráčíme vstříc vodní hladině. Před námi se rozevírá obrovský prostor a plocha jezera, ve kterém je průzračná voda. V létě tu musí být skvělé koupání. Jezero Siljan je pořádná porce vody a když dojdeme na konec mola, je znát, jak velkou masou vody jsme obklopeni. Užíváme si sluneční záře pozdního odpoledne. Nebe splývá s vodní hladinou, na které se zrcadlí světlo, odrážející se od malých vlnek jezera. Zde se musí zastavit snad každý uspěchanec dnešní doby :-) Ještě se ptáme místních sedících a odpočívajících na lavičkách, zda je jejich město zajímavé něčím dalším. Tvrdí, že v létě tu připlouvají velké parníkové lodě a lidé jdou do místního přírodního divadla. Když se ptají, co nás sem zavedlo, překvapuje nás, že netuší, na jakém mole to odpočívají. Loučíme se. Nakupujeme nějaké zásoby a doplňujeme energii jídlem. Na druhý den nás čeká delší cestování až do hlavního města Švédska - Stockholmu
Třináctý den - nedělní piknik, návštěva města Gavle a Stockholm
Je trochu zataženo, ale to nám nevadí, protože travíme zase více času v autě přejezdem do hlavního města Švédska. Cestou máme v plánu průmyslové město Gavle. Gavle se průmyslem nezapře, je to znát na první pohled. Na tohle místo bych relaxovat nejel. Je to ale místo, kde se setkáváme s mořem Botnického zálivu. Scenérie průmyslového města nás moc neoslovuje, i když další den zažijeme jiné průmyslově laděné město a pocity budou úplně jiné .-) Ale nepředbíhejme. Cesta po dálnici s Gavle do Stockholmu je dlouhá a tak si děláme pauzu na oběd v malém městečku, kde nás zaujal pěkný park.
Pojali jsme odpočinek piknikově a v trávě si užíváme nedělní pohody, stejně, jako většina místních domorodců. Docela zapadáme, až na to že nejezdíme americkými auty, které jsou ve Švédsku a v Norsko ve všeobecné oblibě i díky levnému benzínu. Odpoledne toho dne se pomalu naplňuje, ve chvíli, kdy přijíždíme do Stockholmu. Vydáváme se hned do centra, abychom stihli co nejvíce poznat, jak zde dýchá místní život. A on nejen že dýchá, ale přímo tepe. Ale ne hekticky, spíše tancem, hudbou a uměním. Co ulice, to je slyšet nějaké pouliční muzikanty. Líbí se nám tu. Dokonce nás zlákají i místní dobroty. Každý z nás objevuje z města právě to, co ho nejvíce oslovuje. Ať už je to architektura, pouliční život, umění nebo požitky chuťové, každý si tu najde kousek svého Stockholmu :-) Městem se procházíme až do noci, nechce se nám, ale musíme za město najít místo k přespání. Poslednímu v severských zemích. Máme naplněné všechny důležité body zájmů, které jsme chtěli zažít, ale ještě to není úplně vše.
Čtrnáctý den - města Nykoping, Norrkoping a Helsingborg
Stockholm je od Helsingborgu, kde nasedáme na trajekt do Dánska vzdálen krásných 555 km, takže máme co dělat, abychom se tam za den dostali. My však po cestě dalnicí máme v plánu pár pěkných zastávek. První zastavení se koná v malém městě Nykoping. Nykoping ač se zdá malým městem, má bohatou historii. Počátky osídlení zdejší krajiny jsou odhadovány už před dvěma tisíci lety před Kristem. Nás láká bývalá pevnost, dnes ale spíš její torzo. To nemění nic na faktu, že na zdejším místě pěkně zapadá do romantického parku a nedalekého městského přístaviště. Možná dodnes ukrývá svá tajemství. Kdo ví.
Přesouváme se na molo u přístaviště a láká nás snídaňová vůně. Neodoláme a za poslední švédské koruny si vychutnáváme kávu a moučníky. Dáváme se do řeči s majitelem kavárny. Je to přistěhovalec z Turecka, ale za deset let se tu vypracoval a vlastní dvě kavárny. V dobrém rozpoložení najíždíme opět na dálnici a pádíme si to k Norrkopingu. Další průmyslové město. Ale trochu jiné, jak jsem naznačil u vyprávění o Gavle. Tady vládnul textilní průmysl. Co nás však fascinuje je pohled na to, jak zajímavá může být průmyslová architektura. To je ještě umocněno obrovským studenským kampusem, zapadajícím právě do průmyslově historického centra a kde se vzdělává na 5000 studentů!
Ptáme se po obědě a dostáváme dobrý typ v horním patře místního muzea průmyslu a tak si za přijatelnou jednorázovou částku dáváme co hrdlo ráčí s přídavky, pitím, zákusky. Prostě si tu švédsky labužírujeme. Takže si možná říkáte, konečně dovolenkový styl :-) A protože máme narvané pupky, jdeme to vychodit po centru i po parku. Místní průmyslové rozpoložení s novátorskými přístavbami pro studenské účely mě vážně baví. Do toho mola podél živelné řeky Motaly, která zde ústí do moře. Nechce se nám, ale je čas pokračovat v naší cestě do Helsingborgu. Tam lehce procházíme za stmívání část centra města, posloucháme vzdálený hluk zdejších fotbalových fanoušků a hledáme supermarket pro nákupy domů a kde si vyzvednout trajektový zpáteční lístek. Je už tma, když opuštíme břehy Skandinávie. Trochu nostalgicky se loučíme a děkujeme za rozmanité zážitky a vydařené dny.
Patnáctý den - noční přejezd a obědová tečka v Ústí nad Labem
Je už druhý den ve chvíli, kdy se rozjíždíme z trajektu do Německa. Nic už nás nečeká, žádné návštěvy už nejsou v plánu. Jen dlouhá cesta domů. Začínající den nás slunko nevítá, spíše prší. Nevadí. Severských paprsků jsme si užili do sytosti. Vezeme si bohaté zážitky a plno skvělých dojmů, které jsme nestačili ani každý den vstřebávat .-) Před polednem je tu Česko.
Ale jo, rádi se vracíme domů. Ale ještě si dáme společně pořádné české jídlo. Dnes nám bude chutnat asi cokoliv. Zastavujeme v Ústí nad Labem a daří se nám nalézt stylovou hospůdku laděnou do pestrých jižanských barev. A obsluha v podobě milého chlapíka to korunuje. Dobře nám je při tom obědě. Odpoledne sedm statečných přijíždí do Prahy, kde naše společná výprava končí. S díky se loučíme a přejeme si vše dobré. Ano, viděli jsme se prvně v životě. Možná se už nikdy neuvidíme. Avšak společných 15 dní nám bylo moc fajn a každý jsme si to užili naplno.
Proto ještě zde zdravím sedm statečných z výpravy po Skandinávii. Díky kapitáne Tomáši Goláne - jenž stojí vždy na správném místě a skvělý vizionáři. Díky druhý Tomáši - vyhledávající nová lidská setkání, s uměleckou duší. Díky Pavle - rozvážné a dobrodružné povahy. Díky Filipe - nebojácný a vždy nad věcí. Díky Lucko - která si mě přemluvila na společné putování a která má ke všemu pevný postoj a užívá si života plnými doušky. A díky Terko - stále se usmívající, překonávající sama sebe a která má radost z každé maličkosti.
Jaroslav Bredbery Beránek ml.
