Většina lidí si poctivě naplánuje kam pojede, co tam chce vidět a tak podobně. Už vůbec neřeší s kým se tam, či onam vydá, protože je předem domluveno s přáteli nebo partnery. Ne tak u mně. Ještě den před odjezdem jsem netušil, zda vyrazíme na velikonoční výlet dva, tři nebo nikdo .-) Pokud domlouváte akci s někým, koho uvidíte poprvé v životě, už tehdy se dá psát o napjetí, ale né stresu. Prostě víte, že chcete jet do Litvy, jen nevíte jak a s kým :-) Tzv. náhoda se pak postará o to, aby to klaplo tak, jak vyhovuje všem účastníkům. Večer před odjezdem následujícího dne se dozvídám úžasnou zprávu, že jedeme ve třech z Brna. Trochu jsem se uvolnil, protože takovým způsobem se pouštím do akce prvně .-)
Ve čtvrtek 17. dubna po obědě vyrážím s novým baťohem na zádech na hlavní nádraží v Praze a hledám spoj eurocity směr Brno ve chvíli, kdy do odjezdu zbývá cca 8 minut. To proto, že jsem ještě na poslední chvíli sháněl v centru u mé oblíbené směnárny eura, žel byla zavřená. Nevadí. Brno to jistí a nasedám do vlaku. No nasedám, to nemůžu říci. Vlak je nařachaný k prasknutí, spoustu turistů a já hledám svoje sedadlo, které jsem si z prozíravosti rezervoval dopředu na internetu. Po deseti minutách, již lehce spocený usedám po vyhození člověka na mé sedačce a zjiš'tuji, že jsem ve společnosti nějakého italského páru středního věku a trochu vyděšené dívky z moravy jedoucí naproti mně .-) Konečně na obzoru moravská metropole a teď rychle vybrat a do směnárny. No ale když jsou ty velikonoce, zajdu ještě na Svoboďák na jarmark ochutnat zelené pivo. To ale nemají, tak si dávám normální a k tomu langoše, abych zahnal již se ozývající hlad. Nasycen jak jídlem tak společností u stolu, kterou tvořili tři ženy, které se chystaly na brněnský majáles, spěchám na místo setkání s Milanem, který už mne uháněl, páč jsem díky mé zastávce v centru nabral půlhodinové zpoždění. Ještě, že tu je Albert a já můžu dokoupit ty sušenky na cestu, které se mi nevešly do batohu, tak jsem je v Praze ani nekupoval. U pokladny zdravím dvě mladé holčiny, které se baví divnou řečí "hongo lenge". Ona se teda i nějak ofiko jmenuje, ale to už jsem zapomněl. Co mně to ale připomnělo je, že se takhle se svými kamarádkami bavila moje mladší sestra. Tak jsem jim to pověděl, ale řekl jsem jim, že tomu nerozumím, což je fakt a oni si oddechly, že nevím, co si o mně špitají :-) Po nákupu nakládáme do auta ještě třetího spolucestujícího Michala a čaute Brno za necelý týden .-)
Když píšu o překvapení, začnu ještě v Česku, kdy na dálnici směr Ostrava zjišťujeme, že jsme nechaly mapové a informační podklady o místech, která chceme navštívit v Brně. No nic. Těsně za hranicemi nás čeká první překvapení ve formě objízdné trasy, kterou trochu již za noci ztrácíme a tak se stavíme na benzínce, kde kupujeme mapu Polska. Noc se přehoupává do druhé půli a mi hledáme možnost přespání, což jde poměrně lehce, protože hlavní silnice lemují cca každých 30 km hotely, kterým by se dalo říkat spíš motely. Nikde nic jen ten hotel .-) V jednom z nich tedy uleháme s pozitivním vědomím toho, že máme zaplacenou i snídani v ceně noclehu. A snídaně nás opravdu při tomhle výletě výrazně sytí a mi nemáme velkou potřebu jíst po zbytek dne. Jo ještě zmíním příjemné cestování po Polsku díky jejich dobrým komunikacím.
Litva je země, která stejně jako mi vstoupila do evropské unie a hranice projedete skoro bez povšimnutí :-) Cesta se na chvíli trochu zhoršuje, ale to jen než se přiblížíme k prvnímu většímu městu. Naše první zastavení v Litvě je v malebném lázeňském městečku Prienai. Tady pociťujeme velikonoční sváteční dny naplno. V parku u kostela se na nás smějou velká velikonoční vejce, slunce příjemně hřeje a mi se procházíme místním parkem a potkáváme usměvavé domorodce. Jedni tací se s námi pouští do řeči. Je to vytální starší pár na výletě z Vilniusu. Ochutnáváme lázeňský pramen, který nás donutí díky jeho kyselosti se pořádně zašklebit a pokračujeme do města, kde hodláme poprvé nocovat v Litvě.
V Kaunasu se ubytováváme ve tříhvězdičkovém hotelu blízko centra za příjemnou cenu 550 Kč/os i se snídaní. Tomu však předcházelo mistrovské umění Milana, který se nebojí ukecávat místní slečny a ženy na recepcích na výhodnější podmínky .-) Tak fasujeme pokoj pro dva hned v přízemí pro handikepované, ale můžeme přespat ve třech. Vyděláváme na tom všichni :-) Po snídani jdeme omrknout centrum města. Trochu nás udivuje, že je tu liduprázdno, ale lidi jsou buď v kostelech, nebo něco dobrého svátečního kuchtí :-) Akorát sportovci si neodpouštějí svojí denní porci běhu a tak požádáme jednoho o společnou fotku na místním mostě, který nese stále symboly sovětského svazu a taky jednoho barevného vodního draka na svém pilíři. Těší mne, že tu jezdí trolejbusy jako páteřní městská doprava. Vzhledem k tomu, že je Kaunas druhé největší město Litvy, je to přínosné pro životní prostředí.
Odpoledne přijíždíme k branám skanzenu a přírodního parku, rozkládajícího se na obrovské ploše kolem kaunaského "moře". I tady je nazdobeno na velikonoční svátky, ale především zde spočíváme v klidu a pohodě na slunci a břehu přehrady s průzračně čistou vodou. Tady to klidně člověk může zapíchnout na měsíc a čerpat přírodní energii všude kolem. Kaunaské moře nás svou konejšivou energií pohlcuje natolik, že zde Milan i Michal dávají relax na odpočívadle a sluní se. Já mám energie dostatek a tak se vydávám na průzkum dalších částí skanzenu. Skanzen Rumšiškés je muzeum v přírodě, které stojí na břehu přehrady Kauno marios. Lidové stavby jsou tu uspořádány do 4 vesnic, které reprezentují 4 litevské regiony - Aukštaitija, Dzúkija, Suvalkija a Žemaitija. Mezi budovami z 18. a 19. století najdeme celé farmy, stodoly, seníky, kapli, hostinec atd. Nabití sluncem a zelení u přehrady se vydáváme vstříc Baltickému moři, kde nacházíme druhé ubytování ve městě Palanga.
Město Palanga nás vítá svou pestrostí a konečně vidíme místo plné lidí a života ve všech jeho projevech. Řešíme sice problém s penězi, protože v Litvě moc eura nefrčí a tak měníme na místní měnu a hned ochutnáváme národní pivo Švyturys. Docela chutná, ale našemu pivnímu umění se nevyrovná. Zaposloucháme se do vábení a pestrých zvuků místní promenády, která začíná v centru kousek od dominantního kostela a končí až molem na moři. Promenádovat se zde je radost sama. Míjíme spousty restaurací se zahrádkami, barů a stánků s nejrůznějším zbožím. Hodně se tu prodávají ryby, ale i cukrová vata nebo vafle na špejli, které neodolám .-) Lidi kolem nás vychutnávají sváteční atmosféru a ochutnávají dobroty nebo se jen tak procházejí. Je nám tu moc dobře. Potkáváme i spoustu zamilovaných párů, kteří se nebojí svojí lásku projevit na veřejnosti a přinášejí do svého okolí uvolněnou atmosféru. Lidé tu jsou hodně pobožní a na celkovém dojmu ze společnosti je to znát. Litevčani si tu svého prostředí tak nějak víc váží, pečují o něj a mají rádi sebe i svá bydliště. Jsou tu opravdu krásní lidé, jak svou duší tak svou vizáží. Nemůžeme se toho nabažit, až je toho na nás možná přespříliš a tak u mola na pláži tiše rozjímáme a necháme se unášet... Milan a Michal se rozhodnou nečekat na západ slunka a opouštějí pláž a já zůstávám a pozoruju slunce, moře, lidi a nasávám jak vysavač. Dýchám zhluboka a s usměvem. Na večer se ještě vracíme již ubytovaní ve dvoupatrovém pokoji zpět k molu u moře a zachycujeme večerní rej kolem nás. Dnes jsme naplnění zážitky až po okraj :-)
Na zítří nás čeká přístav Litvy - Klaipeda a zvlášní poloostrov Kurská kosa, místo, které fascinuje svou jedinečností, historií i pověstí. To ale netušíme, že toho stihneme daleko více .-) Přijezd do Klaipedy mne navozuje zvláštní pocit, který ve mne evokuje hru Sim City. Proč? Většina měst se zde totiž zjeví uprostřed ničeho. Je to jako bychom postavili město na rovné desce tak, jako hráči zmíněné budovatelské hry a Klaipeda je v tomhle ohledu nejkontrastnější vzhledem k jejím výškovým budovám posazených tak nějak do prostoru ještě navíc umocněného polohou u moře .-) Trochu bloudíme v přístavišti při hledání cesty na trajekt, který převáží na poloostrov z města. Pomáhá nám místní dobře naladěný stařík pracující na celnici na překladišti kontejnerů, které zde putují do a z celého světa. Mohli jsme se třeba přifařit k nějaké zásilce do Stockholmu ve Švédsku, což je od tud docela kousek .-) K trajektu dorážíme po krátké vracečce a kupujeme si zpáteční lodní lístek. Vlastně lístek jen tam zde nevedou .-) Po deseti minutách se vyloďujeme a pohodovou cestou se pouštíme po jediné silnici vedoucí skrz celým poloostrovem až k hranicím Ruska. Ano čtete dobře. Rusko se dělí s Litvou o jednu půlku Kurské kosy. Je to ten kus Ruska nad Polskem se slavným městem Kaliningradem. Bohužel do Ruska potřebujeme víza a tak před hranicemi otáčíme zpět a jedeme navštívit ostrovní městečko Nida. Nida je klidné místo. Nidané někam zdrhli a potkáváme tu jen turisty z celého světa, ale né moc .-) Procházíme se po místních molech a nasáváme přímořský vlahý vzduch. Je docela horko, Jako by tu bylo stále léto a poblíž spalující Sahara. A taky že jo! Kousek při zpáteční cestě poloostrovem zastavujeme na parkovišti s pár auty uprostřed borovicového lesa. Několik desítek metrů popojdeme a stromy se rozestoupí do prázdna. Do prázdna, které je zasypáno zlatavým pískem. Wau. Hned se hrabu v písku a vydáváme se po dřevěném chodníku k písečným dunám a náhle chodník končí a dál jen samý písek. Jak to? To proto, že duny jej už pohltily. Zouváme boty a dopřáváme svým nohám příjemnou písečnou masáž. No, pochvíli už jen nejdeme, ale přímo běháme radostí nahoru a dolů po písečných kopečkách. Padáme a skáčeme, prostě jako když vypustíte děti ze školky :-) V nejvyšším bodě písečných dun nacházíme vyhlídku na moře z jedné i z druhé strany poloostrova. Tady mi dochází, jak tenká nudle tenhle kousek místní země je. "Sněhobílé duny, suchá tráva, pár keřů klátících se ve větru a modré nebe, které se kdesi na obzoru střetává s třpytivou hladinou moře. Člověk stojí uprostřed pouště a přitom je stále ještě v Evropě. V jihovýchodním cípu Baltského moře se uprostřed tmavomodrých vod zdvihá pás bělavého písku. Je to zvláštní krajina, jakoby přenesená z míst rozkládajících se dva tisíce kilometrů jižněji. Ne nadarmo je Kurská kosa přezdívaná litevská Sahara. Mezi borovicovými lesy se rozkládají rozsáhlé obnažené písečné pláně, které jsou africkým dunám podobné jako vejce vejci." Tak se o kurské kose píše v cestopisném měsíčníku Lidé a země a já bych to nepřipodobnil lépe. "Severní anomálií" jsme opravdu unešeni a kdybychom už byli z dalších míst v Litvě zklamaní, pak na Kurskou kosu stálo za to jet .-) Unešeni píšu i proto, že jsme zapomněli i na čas a nechali si ujet trajekt do města. Naštěstí za půl hodiny jede další. Zajíždíme proto ještě k místu přímo naproti Klaipédě a další trajekt stíháme jako poslední z naloďujících se na daný čas odjezdu. Uf .-) Ale já tvrdil, že to stíháme :-)
Ještě ten den se odpoledne vydáváme zpět do středu Litvy a trochu severněji k Hoře Křížů. Pro mne je to zatím nejseverněji dosažený bod mého cestování. Je pozdní odpoledne, když dorážíme k místu, kde je velké parkoviště s poměrně dost auty a cesta k celkem malému kopečku. Je pozdnější odpoledne, spíš večer, večernější než u nás v Česku, neboť zde je o jednu hodinu víc než u nás .-) Přesto slunce neubírá na svém jasu a protože poznalo, že čeští poutníci dorazili ke svatému místu, kouzlí pohádkovou scenérii a dává vyniknout už tak mystické Hoře Křížů. Zpočátku se mi zdá z okraje silnice celkem malé místo s pár kříži na jeho vrcholku. Jen jsme se přiblížili na dotek prvním křížům, moje pocity se totálně přehodnotily a já píšu další Wau! "Jedná se o dvě vyvýšeniny pokryté desetitisíci, ne-li statisíci křížů všech druhů i velikostí. Kříže jsou železné, dřevěné i plastové. Hlavně ty dřevěné jsou hotovými uměleckými díly místních řezbářů. Na místě lze nalézt náboženské kříže, kříže se jmény poutníků z celého světa i kříže památeční k uctění lidí, kteří byli za sovětského režimu deportováni do sibiřských gulagů…" píše o hoře National Geographic Česko. Ten, kdo je křesťansky věřícím člověkem, je zde jako ne v sedmém, ale v tom nejvyšším nebi, jaké pro něj může existovat. Tady proudí mocná energie prostorem jako elektřina po stožárech s vysokým napětím. Když stojíte uprostřed tolika rozmanitých křížů, běhá vám doslova mráz po zádech, máte mravenčení po celém těle a uvědomujete si každý svůj nádech a výdech. Tady jste pokojně v přítomnosti sami se sebou. Tady ztrácíte všechno to, co sebou vláčíte na bedrech a jste plnou součástí místa s pokorou k místním lidem a hlavně k sobě. Tady si uvědomíte, jak úžasnou bytostí člověk je a co dokáže jeho víra. A když vše ozáří zapadající litevské slunce, jen málo kdo se ubrání slzám v očích, značících naprostou harmonii, kterou zde můžete načerpat. Jestli chcete transformovat své chmury a těžkosti za blahodárné pohlazení na Duši, které ve vás zůstane navždy, pak tohle je to místo. Již za šera se vracíme kousek do města Šiauliai, kde nacházíme přespání v hotelu ve velmi bohatém stylu, opět se snídaní a kde k naší radosti tančí a baví se místní obyvatelé. Máme ještě sílu na večerní procházku s Michalem. Milan odpočívá "v pokoji":-) Město samo moc k vidění nenabízí. Nechybí zde samozřejmě kostel a je tu celkem rušná pěší zóna. Lidé se tu baví u dobrého jídla a pití a nebo se jen prochází se svými dětmi. Jedny takové neuniknou mé pozornosti a tak jako každé správné dítě, i to litevské se nezbedně dralo na jednu ze tří hlav místních kamených lvů a dožadovalo se pozornosti rodičů. Toho využívám a fotím. Všímají si mne další dvě děti a už se sápou na zbylé dva lvi :-) A tak si odnáším tři lví hlavy okupované místními rozjařenými dětmi. Nám všem se podařilo rozesmát i rodiče a tak to má být .-)
Již velmi naplnění zážitkami z předchozích dnů jsme nabrali směr hlavní město Vilnius. Přivítalo nás moderní město se svojí nezaměnitelnou tváří, mnoha kostely a rázovitější krajinou, kterou už by jste v Sim City možná neupatlali :-) Parkujeme u supermarketu, kde si doplňujeme naše zásoby a kde můžeme platit platebními kartami, což je pro výletníky dobrý servis. Obchod sám stojí za zmínku, protože je zde veškeré zboží vystaveno jako ve výkladní skříni :-) U malých obchůdků by mne to nepřekvapilo, ale u většího řetězce potravin je to velmi příjemné překvapení, aspoň tedy pro mne. Kultura nakupování hraje u mně důležitou roli. Tam kde se cítíte dobře a příjemně na vás dýchne okolí, tam se přeci rádi vrátite. A litevčanům o tom nemusíme dávat přednášku. Sami nás můžou vyškolit v kultuře nakupování .-) Do centra města to tentokrát máme o něco dál, ale procházka ve slunečním dni může jen prospívat ne? Město dýchá a pulzuje na každém rohu, lidé tu ale nikam nespěchají. Možná to je těmi velikonocemi, ale vidíme zábavu, slyšíme smích, všude pohoda. Milan s Michalem se vydávají směrem k místnímu národnímu muzeu a pevnosti. Mně lákají mrakodrapy u řeky. Lidu tu je docela plno, ale naštěstí se neztrácím a opět se setkávám se svými spolucestovateli přímo u věže před národním muzeem. Vilnius leží asi 90 km od Kaunasu, hluboko ve vnitrozemí na řece Neris, vzdálené jen několik desítek kilometrů od běloruských hranic. Ve městě je zřícenina hradu, mešita, synagoga a téměř 40 kostelů. Od muzea vzhlížíme k vrchu Gediminas a po chvilkové úvaze se jej rozhodneme navštívit. Protože máme za sebou delší procházku do centra města a několik stovek kroků jeho ulicemi, rozhodneme se využít výtah, který je vlastně takovou krátkou lanovkou .-) Pohled z kopce na panorama města nás opět uchvacuje. Fotíme pár obrázků a sedáme si na upravený travnatý svah, no vlastně i uleháme. Je fajn tu chvíli nasávat atmosféru. Svými četnými kostely mi Vilnius připomíná Prahu, ale o žádné kopii nemůže být řeč .-) Je tu spoustu uliček ve kterých na vás čeká tu nějaká socha, tu pamětný dům, tu kostel nebo brána. Naše návštěva zdaleka nepokryla všechny skvosty, které město nabízí turistům. Určitě stojí za to se sem někdy ještě vrátit. Už jen proto, že jsme byli kousek od oficiálního středu kontinentu, naší stařičké Evropy, vyměřeném francouzským národním geografickým institutem. V odpoledních hodinách opouštíme litevskou metropoli a těšíme se na poslední vybrané místo na naší výpravě - vodní hrad Trakai! Ani v pozdním odpoledni v jezernaté krajině nepřestávají proudit turisté do hradu na ostrově jezera. A je to pořádný kousek, svou polohou zajisté jedinečný. K branám hradu se dostanete jen po dřevěné lávce nebo můžete doplavat z lodi :-) A tu loď si určitě půjčíte, tím si buďte jistí. My jsme dali alespoň šlapadlo a obepluli jsme hrad dokola. Mít tu tak týden nebo i čtrnáct dní dovču a jachtu, rozhodně si je tu co užít na lodi, vodě, na kole, pěšky nebo z výšky .-) Celá scenérie s jezery, ostrovy a hradem působí opravdu kouzelně. Prý je tu na 21 ostrovů a ostrůvků, prostě ráj pro vodomili :-) Navíc zde na vás dýchne pořádný kus historie. Zdejší stejnojmenný hrad vybudoval litevský kníže Gediminas v letech 1316 až 1341 na obranu proti Řádu německých rytířů. Užíváme si vodu i sytě oranžové zdění dominanty na jezeře a necháváme se pohladit zapadajícím sluncem. Za soumraku se vydáváme ještě na cestu, která nás vede již zpět do Polska, kde kousek za hranicemi nocujeme v hotelu, kde jsou ustájení i koně .-)
Máme dobrý časový harmonogram a tak se rozhodneme zastavit na zpáteční cestě v hlavním městě Polska, ve Varšavě. Varšava měla tu smůlu, že byla za druhé světové války bombardována a tak zdejší městské panorama tvoří převážně skleněné, nové a moderní budovy. Zajímavou a dominantní budovou uprostřed města je palác kultury, který zde stojí jako menší kopie toho v Rusku. Je "darem národů sovětského svazu" po zničeném a vyhořelém městu a zdaleka né poslední darovanou budovou. To dnešní dominantou, na kterou mohou být poláci pyšní, je národní stadion, který je nepřehlédnutelný. Zvlášť, když se na něj podíváte z výšky paláce kultury jako jsme to udělali my. Procházkou v parku kolem paláce se pomalu loučíme s Varšavou, ale i s celou naší výpravou za Pobaltím.
Při zpáteční cestě po Polsku nás doprovází lehké deště a jeden z nich nám jako poděkování za návštěvu Litvy a Polska posílá duhu. Do Brna přijíždíme až za noci a tak se loučím s Milanem a u Michala ještě přespávám do druhého dne. Je středa 23. dubna a já čekám na žlutý autobus, který mne před devátou dopolední nakládá s mnoha zážitkami a naplněnými dny a bere sebou do Prahy. Je slunný pohodový den... Jak jinak :-D
